Leo Meisl

Petr Domanický

časopis: Pěší zóna 09/2001

Leo Meisl je jedním ze západočeských architektů meziválečného období, na něž se časem takřka zapomnělo. Ačkoliv letos uplynulo sto let od jeho narození, výročí nebylo nikým připomenuto. Domníváme se, že jeho osobnosti a dílu nebyla dosud věnována náležitá pozornost.

Meisl se narodil 10.září 1901 v rodině obchodníka Karla a Růženy Meislových v Plzni, kde absolvoval německou státní reálku. Od školního roku 1919/20 studoval architekturu na Deutsche Technische Hochschule v Praze, mj. u prof. A. Riebera a R. Kühna. Hlásil se k německé národnosti a jazyku, ve školním roce 1920/21 k židovské národnosti. Studia architektury dokončil v roce 1925, když 25.června složil druhou státní zkoušku. V Plzni pak působil jako samostatný architekt. V březnu 1932 se Meisl spolu s B. Chvojkou, V. Neckářem, J. Čadou a dalšími zúčastnil výstavy prací architektů ze Sdružení západočeských výtvarných umělců v sále Obchodní akademie. Členem SZVU byl v letech 1931-36. Od roku 1934 bydlel ve Fodermayerově ulici (dnes B. Smetany) č.13. 24.dubna 1939 uzavřel sňatek s Františkou Bradovou (nar. 1909), 8.května téhož roku se přestěhoval do nového bytu ve vlastním činžovním domě v ulici Na Belánce č.6.
28.července 1939 vstoupily na území protektorátu v platnost norimberské rasové zákony.
Ke konci roku 1940 L. Meisl přeměřoval židovské byty pro bytový úřad, který určil, kam se která židovská rodina přestěhuje. 5.dubna 1941 byl přestěhován do Škodovy (Kardinála Berana) ulice č.33. Nebyl zařazen ani do jednoho ze tří transportů plzeňských židovských obyvatel, vypravených do Terezína v lednu 1942. Poslední údaj na ohlašovacím lístku pro nájemníky uvádí 21.leden 1943 jako datum jeho odchodu z Plzně. Podle svědectví pamětníků změnil podobu a skrýval se v Praze. Byl však zatčen a zahynul v Terezíně 18.listopadu 1944.

V roce 1930 se Leo Meisl zúčastnil anonymní soutěže na vypracování náčrtků budovy s biografem "Elektra" na nároží Jungmannovy (dnes Americké) třídy a Lucemburské (Škroupovy) ulice v Plzni. Jeho projekt s pořadovým číslem 6 (pod heslem "Hurvínek") získal 3.cenu. Lépe byly z celkem 22 zaslaných návrhů hodnoceny pouze projekty architektů J. Krohy a R. Černého, kterým byla udělena 2.cena; 1.cena nebyla udělena.

V roce 1932 byl Meisl jedním ze sedmi architektů (J. Fišer, B. Chvojka, V. Neckář, J. Mentberger, J. Gillar, K. Roškot), kteří byli vyzváni k soutěži na zhotovení náčrtků budovy Lidové univerzity Husovy na Denisově nábřeží. Stavbou měl být dokomponován blok veřejných budov, jehož výstavba byla zahájena ve 20.letech objektem Okresní nemocenské pojišťovny a Masarykovým studentským domem. V zadání soutěže byl víceúčelový sál s 500 místy pro Bio Univerzita, který měl zároveň sloužit ochotnickému divadlu a přednáškové činnosti. V budově měla být umístěna i výstavní síň, tělocvična, ateliér, hvězdárna atd. Meisl navrhl vložit sál o výšce dvou podlaží mezi dvě křídla budovy, sevřená do ostrého úhlu. Obě křídla s plochými střechami byla při nárožní věži, završené kupolí hvězdárny, snížena o poschodí. Mezi ně situované schodiště bylo osvětleno prosklenou zaoblenou stěnou. Hlavní vstup z nároží zdůrazňovala markýza na sloupech a velký nápis "LUH". Porota Meislovo architektonické pojetí označila jako střízlivé a vkusné, i když měla některé výhrady k dispozičnímu řešení. Jeho návrh byl vyhodnocen jako jeden ze čtyř nejlepších, částka, určená na ceny, byla rozdělena rovnoměrně mezi L. Meisla, K. Roškota, V. Neckáře a B. Chvojku.

Plzeň, Denisovo nábřeží
Soutěžní návrh na budovu Lidové univerzity Husovy.
Celkový pohled, 1932.
Archiv města Plzně

Budova Lidové univerzity Husovy byla nakonec postavena podle návrhu plzeňského architekta V. Kleina koncem 30.let v Prokopově třídě. Pozemek na Denisově nábřeží byl zastavěn až v 80.letech Domem kultury.

V 1.polovině 30.let pracoval Meisl také na drobnějších zakázkách.
Pravděpodobně v roce 1933 byl podle jeho návrhu postaven na židovském hřbitově při Rokycanské třídě pomník J. U. D. Adolfa Riedla (1858-1932). Meislovo řešení je v rámci celého hřbitova výjimečné. Osově symetrickému pomníku dominuje horizontálně umístěný černý hranol, na němž je osazena kratší konzolově předsazená deska s nápisem "RIEDL" na celou výšku konzoly.
V červenci roku 1934 Meisl zhotovil pro Emila Wollnera, zástupce Západočeských kaolinek a. s., plán na adaptaci krámského vykládce nadomě Sigm. a Emilie Friedlerových na Třídě českých legionářů (Klatovské) č.12. Moderní řešení výkladce v pravé části přízemí kontrastovalo s historizujícím průčelím domu z 2.poloviny 19.století. Průčelí Wollnerova obchodu bylo vymezeno keramickým obkladem. Osově symetrickému řešení se dvěma čtvercovými výkladci dominoval velký nápis "WOLLNER" a znak "HOB" nad vchodem. Adaptace výkladce byla pravděpodobně odstraněna již během stavebních úprav, které proběhly za 2.světové války.

V červenci roku 1936 vypracoval L. Meisl projekt šestipodlažního činžovního domu v ulici Na Belánce č. 6 pro Z. Ledererovou. Téhož roku zahájila stavební práce filiálka firmy Dr. ing. Tomáš Keclík. Krátce poté se však investorem stavby stal sám Meisl, který zhotovil nové plány. Stavbu převzal a 31.prosince 1937 dokončil plzeňský stavitel ing. O. Prokop. Stavební povolení bylo vydáno i přesto, že podle parcelačních podmínek mělo být místo zastavěno čtyřpodlažní budovou, jejíž úrovně by odpovídaly již postavenému vedlejšímu nárožnímu domu. Meisl totiž v projektu snížil výšky podlaží a využil mírného zvýšení uličního průčelí ke zřízení pátého podlaží, sklon střechy a výšku hřebene však dodržel. V podkroví pak umístil podlaží šesté.

Plzeň, ul. Na Belánce č.6
Interiér schodiště.
Foto R. Kodera 2001.
Z archivu Státního památkového ústavu v Plzni

Plzeň, ul. Na Belánce č.6
Celkový pohled na hlavní průčelí od severovýchodu.
Foto R. Kodera 2001.
Z archivu Státního památkového ústavu v Plzni

Hlavní uliční průčelí bylo, v porovnání s původním projektem, v detailech pozměněno, především došlo ke snížení jeho krajních částí do výšky římsy vedlejšího rohového domu. Osově symetrické průčelí tvoří tři části. Střední ustupující a převýšená část s pěti kruhovými okny, vedoucími na mezipodesty schodiště, je provedená ve světlé omítce. Kontrastuje s krajními částmi, opatřenými tmavým keramickým obkladem. Hlavní domovní vstup je zvýrazněn atypickým řešením obkladu a navíc i předsazenou markýzou se zapuštěným svítidlem. Okna ve 2.-4. nadzemním podlaží jsou řešena jako francouzská, okna 1. a 5. podlaží jsou osazena v líci průčelí. Interiér je jednoduchý a úsporný. Kromě schodišťového prostoru je architektonicky zajímavé především zádveří s motivem barevných pruhů v dlažbě, s obkladem stěn ze zeleného skla a matným pruhem, užitým v zasklení kyvných dveří.
Dům s 22 malými byty (většinou s předsíní, příslušenstvím a jednou obytnou místností) byl kolaudován 12.ledna 1938. -Jedná se o nejlépe dochovanou stavbu L. Meisla.

Podle plánů L. Meisla z října 1937 byla v Hradišti u Plzně, č.p.34 při Nepomucké třídě (dnes součást Plzně, Nepomucká třída č.10) postavena rodinná vila pro J. Kokošku, spolumajitele firmy Západočeské kamenické závody - žulové kamenolomy.

Plzeň, Nepomucká třída č.10
Návrh zahradního průčelí, 1937.
Z archivu E. Jandlové

Plzeň, Nepomucká třída č.10
Celkový pohled na objekt na počátku rekonstrukce, 1993.
Foto P. Domanický

Na rodinnou vilu, situovanou v zahradě, navazoval objekt s garážemi pro pět firemních aut, s místností na minerálie a zaskleným dvorem. Ve zvýšeném přízemí se nacházela kancelář firmy a v jednotlivých podlažích byl jeden byt. Východní vstupní průčelí bylo řešeno osově symetricky. Ve středním rizalitu byl umístěn portál hlavního vstupu a okna schodiště. Rizalit byl obložen žulovými deskami a završen profilovanou římsou a vykonzolovanou kamennou deskou ve středu atiky. Zatímco východní uliční průčelí vycházelo z klasických architektonických forem, západní zahradní průčelí s terasami bylo řešeno moderně, asymetricky, s - v Plzni výjimečným - točitým schodištěm vedoucím ze zahrady do zvýšeného přízemí.
V roce 1993 proběhla celková rekonstrukce vily pro Kreditní banku, při níž byla provedena nástavba krovu na původně plochou střechu, vestavba mezi terasy apod. Meislovo architektonické řešení tím bylo značně znehodnoceno. Došlo také k demolici garáží a jejich nahrazení novým objektem s prodejnou motocyklů.

V roce 1938 se měla v Plzni konat VI. Dělnická, živnostenská a hospodářská výstava.
Její příprava byla zahájena v létě roku 1936 první pracovní poradou. V listopadu téhož roku byl Meisl jedním z členů poroty, která vyhodnocovala výsledky soutěže, vypsané na výstavní plakát. Důležitou informaci o  L. Meislovi nacházíme v zápisu z jednání o stavbě pavilonu Měšťanského pivovaru ze dne 2.února 1937: "Projektantem výstavy je ing. arch. Meisl. Pan starosta (L. Pik - pozn. aut.) se přimlouvá, aby s ohledem na ucelenost podniku byla dána arch. Meislovi příležitost také restaurační pavilon vyprojektovati."
Na projektu výstaviště se pracovalo souběžně s projektem sousedícího stadionu DTJ.
Pravděpodobně z 1.poloviny roku 1937 pochází Meislův návrh urbanistického řešení výstavní plochy. Kompozice hlavní části výstaviště byla navržena jako symetrická, s hlavní osou, začínající vstupní bránou při rozšířené Radčické ulici. Osa, tvořená pěší komunikací, probíhala krytým průchodem mezi dvěma hlavními pavilony (střecha západního pavilonu sloužila jako tribuna stadionu), pokračovala po dvou schodištích, mezi nimiž byl umístěn umělý vodopád, na dolní úroveň výstavní plochy, položenou při řece, a přes most na levý břeh řeky Mže, kde ji v zábavním oddělení zakončoval pavilon s půdorysem ve tvaru písmene U. Příčnou osu tvořila samotná řeka s nábřežními cestami, při nichž byly, po obou březích, umístěny napříč tři pavilony. Další pavilony byly navrženy též za projektovaným stadionem DTJ. Součástí návrhu bylo i řešení přístavby u takzvaného Pekla v Pobřežní ulici.
Na podzim roku 1937 bylo vypracování projektu výstaviště svěřeno technické kanceláři, která byla řízená stavitelem K. Krůtou, architektem L. Meislem a inženýrem S. Smolou.
15.října 1937 se uskutečnila výstava situačních plánů.

Návrh výstaviště.
asi 1.polovina roku 1937.
Archiv města Plzně

Koncem listopadu 1937 bylo v plzeňském tisku oznámeno, že bude zveřejněn definitivní situační plán výstaviště. Plán byl publikován napočátku roku 1938 v Úředním listu města Plzně spolu s článkem S. Smoly Zásadní technické řešení výstaviště. Přes pozdější menší úpravy (doplnění dalších pavilonů, posunutí pavilonu Měšťanského pivovaru směrem k řece atd.) byl navržený princip v podstatě zachován a realizován. Vstupní brána byla navržena se čtyřmi pylony a hlavní průmyslové pavilony umístěny rovnoběžně. Jako střed celé kompozice byla při řece navržena fontána. Hlavní osu zakončoval za mostem restaurační pavilon Měšťanského pivovaru. Od fontány vybíhala příčná osa, při níž byly oboustranně umístěny pavilony až k zahradě Pekla.
Vzhledem k tomu, že o základním řešení většiny objektů bylo rozhodnuto v době, kdy byl Meisl prokazatelně členem technické kanceláře, je možné uvažovat jak o jeho podílu na celkové architektonické koncepci plzeňského výstaviště, tak i na návrzích staveb (hlavní vstupní brána, schodiště a průmyslové pavilony č.3 a 4), projektovaných stavitelem K. Krůtou a postavených Spolkem pro udržování dělnického Spolkového domu.

Plzeň, Pobřežní ul. č.10
Návrh uličního průčelí Společenského domu, asi 1937.
Z archivu ing. arch. J. Kantnera

Na počátku roku 1938 byla L. Meislovi svěřena architektonická úprava sociálně zdravotní expozice výstavy a samostatných výstavních oddělení (odd. hasičské a samaritánské, turistické, divadelních ochotníků), které byly umístěny vdívčím reálném gymnáziu ve Veleslavínově ulici a ve škole v Komenského ulici. Po tomto datu se jméno L. Meisla, s výjimkou pavilonu Měšťanského pivovaru, přestává v archivní dokumentaci objevovat. V květnu 1938 byla architektonická úprava sociálně zdravotní expozice svěřena jinému projektantovi. V technické kanceláři Meisla nahradil akad. malíř J. Tetínek, který byl v roce 1937 uměleckým rádcem expozic.
Ve výstavním katalogu není o Leo Meislovi ani zmínka.
Výstava se konala od 25.června do 25.září 1938, navštívilo ji 421380 návštěvníků. Po jejím skončení byla zachována jen část výstaviště na pravém břehu řeky Mže. Z původního řešení se dodnes zachovaly jen tři objekty (oba hlavní průmyslové pavilony a objekt veřejných záchodků).

Jedinou prokazatelnou stavbou L. Meisla na výstavišti byl pavilon Měšťanského pivovaru. V roce  1937 vypracoval Meisl jeho dispoziční náčrtek. 19.ledna 1938 výstavní výbor předložil Měšťanskému pivovaru upravené plány, v nichž byl pavilon umístěn blíže přední (jižní) části výstaviště. Měšťanský pivovar, který mohl na projekt pavilonu vypsat soutěž nebo práce zadat přímo, vypracováním projektu pověřil L. Meisla.
Symetrická stavba pavilonu završila kompoziční osu výstaviště. Hlavním prostorem byl sál, který se stupňovitě zužoval směrem k jevišti v jeho čele. Rozdílnou výškou stropu byl členěn na dvě různě velké části. K oběma stranám sálu byly připojeny prostory kuchyně, šatna personálu, výčep, vestibul, místnosti účinkujících apod.

Plzeň, Radčická ul. č.2
Pavilon Měšťanského pivovaru, 1938.
Fotografie ze sbírek Západočeského muzea v Plzni, Národopisného muzea Plzeňska č.65075

Interiér byl osvětlen v nižší části dvanácti rozměrnými okny, orientovanými směrem na terasu s  tanečním parketem, a ve vyšší části šesti nízkými okny. Stavba byla komponována jako působivá sestava hmot, využívající kontrastu horizontálních a vertikálních prvků a prosklených a plných ploch. Pavilonu dominovaly dva  znaky pivovaru a nápis "Prazdroj" na hlavním průčelí, uplatňující se v osovém průhledu celého výstaviště. Po skončení výstavy byl během října 1938 pavilon, řešený jako dřevěná konstrukce s obkladem z desek, demontován a místo bylo uvedeno do původního stavu.

Společně s pavilonem Měšťanského pivovaru byla připravována i stavba Společenského domu v Pobřežní ulici č.10, která měla rozšířit prostory Pekla.
Předběžné návrhy a zadávací plány na novostavbu restauračních a spolkových místností vypracoval L. Meisl zřejmě roku 1937. Navrhl vložení nového objektu mezi takzvanou Fischerovu vilu a stávající sál u Spolkového domu. Jejich propojení řešil úzkými trakty. Hlavní vstup byl koncipován jako dominanta osového průhledu Komenského ulicí. Nový sál i obě kavárny byly orientovány směrem do zahrady při řece Mži, kam se obracely velkými okny a balkonem. Zcela moderně komponované zahradní průčelí kontrastovalo (obdobně jako u vily J. Kokošky), s hlavním vstupním průčelím, pojednaným v klasických formách. Mírně zvýšená střední část se sálem a kavárnami byla citlivě odsazená od obou starších objektů.
Žádost o povolení stavby, v níž byl Leo Meisl uveden i jako odpovědný stavbyvedoucí, byla podána 8.června 1937. Komisionální řízení však bylo odloženo, neboť stavebník (Společenský dům) si předem nezajistil živnostensko-právní povolení. 28.července 1937 si Meisl vyžádal jeden výtisk plánů, druhý vyzvedl 28.srpna stavitel K. Krůta.
Nová žádost byla doložena plány K. Krůty, na jejichž základě bylo stavební povolení vydáno. Stavba byla zahájena v září 1937 a dokončena v lednu 1939. V létě 1938 však už budova sloužila některým expozicím výstavy. Zda se L. Meisl na novém projektu podílel, se nepodařilo zjistit. Jeho původní řešení však mělo nesporně vyšší architektonickou úroveň.
Archivními materiály je v souvislosti s projektem budovy doložena žaloba L. Meisla na firmu "Grafika", tiskařské podniky v Plzni, z. s. s r. o. o částku 58836 Kč 20 h. Nic bližšího se však o kauze zjistit nepodařilo.

V březnu 1938 vypracoval Meisl plány na výstavbu budovy Okresního soudu a finančních úřadů č.p.493 v Kralovicích (dnes okres Plzeň-sever). Stavební povolení bylo vydáno 6.října 1939.
Osově symetrický objekt má půdorys ve tvaru písmene T. V ose kratšího vstupního dvoutraktového křídla Meisl umístil hlavní vchod se vstupním prostorem, schodiště a podlažní haly, na které navazovala střední chodba trojtraktového kolmého křídla s jednotlivými úřadovnami. Přízemí budovy bylo určeno pro  okresní soud, první patro pro berní správu a berní úřad, druhé patro pro evidenci katastrů, zadní část měla sloužit jako věznice a procházkový dvůr, v suterénu měl být celní úřad. Promyšleným osazením stavby v terénu i jejím výškovým řešením (odstupňování delšího křídla) vznikl hmotově zajímavý celek, tvořící působivou dominantu části města u kasáren.
Zřejmě z úsporných důvodů byly během stavby provedeny četné změny a zjednodušení. Kombinace různě vysokých valbových střech krytých plechem byla nahrazena taškovými střechami stejných výšek, rozměrnou prosklenou plochu, která měla osvětlovat schodiště, nahradila jednotlivá okna, arkýřové předsazení stěny jednací síně, keramické obklady části posledního podlaží a ustupujících pásů s okny podlažních hal nebyly vůbec provedeny.
Před dokončením budovy na podzim roku 1944 padlo rozhodnutí, že se do ní místo okresního soudu nastěhuje okresní úřad. 28.listopadu 1944 byl objekt slavnostně předán veřejnosti.
Po přenesení sídla okresu z Kralovic do Plas v roce 1949 bylo v budově umístěno velitelství kralovické vojenské posádky. V posledních letech není, kromě suterénu, sloužícího zdravotnické záchranné službě, využita.

Prameny a literatura:

Za ochotu při shromažďování podkladů autor děkuje J. Jedličkové, Ing. Pavlu Domanickému a R. Koderovi ze Státního památkového ústavu v Plzni, Z. Popelkové z archivu odboru stavebně správního Magistrátu města Plzně, PhDr. K. Waskovi ze  Státního oblastního archivu v Plzni, pí. E. Jandlové, Ing. arch. J. Kantnerovi; dále pracovníkům podnikového archivu a. s. Plzeňský Prazdroj, Archivu města Plzně, Státní vědecké knihovny v Plzni, odboru památkové péče Magistrátu města Plzně, archivu ČVUT v Praze, Západočeského muzea v Plzni, Národopisného muzea Plzeňska, odboru výstavby Městského úřadu v Kralovicích, Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici u Kralovic a Státního okresního archivu Plzeň-sever v Plasích.